Příběh v TR2 mě asi nikdy nepřestane fascinovat. Nemluvě o fantastickém zpracování zejména posledních levelů, do kterých se nyní hodlám s vervou pustit a dohrát je až do konce. Modrý samet v Lařině vile bude jen třešničkou na dortu...
A na mně samotné mě fascinuje taky jedna věc. Nebo spíš víc děsí než fascinuje, možná je to půl napůl od obojího. Ale... Prostě nesnesu násilí na zvířatech. A když se na to tak podívám, zjistím, že zvířata utrpěla v TR dohromady hrozně moc újmy, jenom proto, že jedna archeoložka chtěla nějaký artefakt! A přitom mi to nikdy na TR nevadilo. Co to má dlouholetá láska a věrnost Laře způsobila? Moje svědomí si protiřečí. Asi to bylo tím, že Lara byla přeci jenom Lara a nechtěla jsem, aby mi ji něco snědlo. Občas mi ale i tak připadá to řešení vytáhnout pistole a nadopovat divokou zvěř kovovými včelkami celkem drsné, ne-li morbidní.
Taky mi strašně, ale strašně vadí ptáci. A přece ten TR pořád hraju, ačkoliv tam supi nebo orli (nebo přerostlí gigantičtí opeřenci strážící Talion) jsou asi tak třikrát větší, než skuteční opeřenci. Asi mě uklidňuje pocit nabitých zbraní na Lařiných stehnech... A jsme zase u těch pistolí.
Co se týče střílení mafiánů, kamenných strážců a dalších rádoby humanoidních tvorů, kteří se mi snaží překazit plány, těch mi líto moc není! Ale to peří... Ach to peří, brr, když jsem Tibet hrála poprvé, nemohla jsem týden spát... Zkrátka je vám asi jasné, proč mi odehrát Tibet trvá vždycky tak dlouho. Jednoduše: třepotavá křídla, dlouhé prašné peří, rozpětí - áááá, orosím se, jen si to vybavím, natož, aby to bylo vedle mě! Pteronofobie je strašná věc. Doufám, že ten pták v Ice Palace byl už poslední :)
Ehm... Na opravdu zákeřné nehody se Jeanette ukázala být skoro profíkem.