Odepřít si na rok Laru Croft má své následky...

Než jsem šla do čtvrťáku, řekla jsem si, že si před maturitou Laru na chvíli odepřu, protože se moc dobře znám - jakmile já se do hry pustím, není pro mě sebevětšího důvodu toho nechat. Vždyť i teď, po té dlouhé době, jsem hru projela bezmála za 20 dní. Ano, já vím. Je to docela dlouho! Ale zařekla jsem se, že si každý den dám maximálně 1 level - navíc jsem z odehraných levelů vždy doplňovala screenshoty a dávat do galerie 40 obrázků z každého levelu je celkem otročina. Teď, když už vím, že se mi to odpírání přeci jen vyplatilo, jsem si hraní naprosto užívala. Ale řeknu vám - dostat na celý 1 rok TR 2 z hlavy, to má pěkné následky! Místo v hlavě se muselo postupně uvolňovat na maturitní otázky, takže z ní pomalu vystrnadilo malé detaily ze hry. Samozřejmě, že jsem pořád byla schopná hrát hru takřka poslepu. Ale některé drobnosti tu přeci jen byly jiné - občas mě překvapil nějaký nepřítel, na jehož pozici jsem za tu dobu zapomněla, nenašla jsem tolik bonusových dráčků jako obvykle, zato mi ale Lara dvakrát tolik umírala. Pamatuji si, že naposledy jsem hrála TR II někdy v loňském srpnu. Pak jsem si řekla a dost. Nyní vím, že to už nikdy nemám dělat - děj se co děj - protože jsem skoro zapomněla, jaký pocit slasti se mi rozlévá v žilách, když mi v této úžasné hře pobíhá po monitoru copatá archeoložka!
Rozdhodla jsem se, že vám vylíčím, jak se nám s Larou během celé hry vedlo. Naštěstí se mnou měla holka slitování a co jsem nezvládla já, zvládla ona. Ani tak jsme to ale spolu neměly vůbec jednoduché...

Nejspíš je to už takový rituál, že okamžitě po instalaci TR II v krásném zeleném menu s Larou a mafiánem (pro Laru i mafiány mám slabost, zelená je taky moje oblíbená barva - tentokrát se tvůrci ke mně trefili s těmi nejmenšími detaily ve hře - až na ty ptáky) vybírám tradičně výcvikovou část Lara's Home. Aby taky ne! Tohle byl vůbec první level v mém životě, kdy jsem si poprvé zkusila, jaké to je ovládat Laru Croft. A že mě to okamžitě chytlo! Holka poslouchala na slovo (vlastně spíš na stisknutí klávesy) a po několika proběhnutích tréninkové dráhy jsem byla dokonale připravená na strhující dobrodružství následujících osmnácti levelů. Pravda - bylo mi sedm a trochu jsem se vždy bála spustit New Game, to střílení mě v Lařině vilce nenaučili. Ne, že bych se bála, že tam něco vyskočí a já se leknu, jako mě spíš děsila představa, že mi něco sní Laru. A já jsem o ni nechtěla přijít! :) Takže po prvním spuštění vůbec celé hry jsem se dostala do poloviny levelu Opera Hause, protože dál to na mě bylo moc těžké. A pak šla Lara na chvíli do šuplíku. Když jsem ji znovu - po zhruba 4 letech, když už jsem měla dohraný TR Chronicles, můj vůbec první úspěšně dokončený díl - nostalgicky oprášila, došla jsem s ní až na konec k zákeřnému drakovi. A to doslova jedním vrhem, protože mě od hry nedokázalo absolutně nic odtrhnout...

Tahle hra totiž vyniká naprosto dokonalou dynamikou a hratelností. Je velmi atraktivní na pohled a Lařino ovládání je naprostá bomba. Líbilo se mi, že Lara vždy po několika levelech mění oblečení a ještě víc se mi líbilo, když se v krásném levelu Temple of Xian vrátila zase do toho původního. A když konečně získala Xianskou dýku, kvůli které procestovala půl světa, člověk by čekal, že v tom modrém župánku už bude konec. Ale ne, čekal mě ještě nádherný, romantický, dodatkový level plný mafiánů a noci. Byla to krásná třešnička na dortu. A nemohla jsem se nesmát, když na úplném konci Lara prohlásila: "Nemyslíš, že už jsi toho viděla dost?" a su(p)rově mi odbouchla monitor brokovnicí... Ano, tehdy mezi mnou a Larou vzniklo jisté pouto :) Od té doby se mi o ní zdá, můj počítač není ani chvíli bez nainstalování alespoň jednoho dílu, kreslím si ji všude a mám ji na tapetě notebooku i mobilu.
Ale dost té nostalgie. Pojďme se podívat na ty levely.

ČÍNA. Jo, ta mě vždycky fascinovala. A v TR 2 mě fascinovala hlavně proto, že tvůrci naprosto dokonalým prostředím dokázali navodit tu krásnou, mytologickou, naprosto okouzlující čínskou atmosféru. Nehledě na to, že hned první level The Great Wall - a že se jim ta Velká čínská zeď fakticky vyvedla, poznala jsem ji hned - je nesmírně těžký, neboť nám tam stavitelé zabudovali dost pastí! Ani na chvíli se nezastavit a běžet, běžet, běžet, skákat, střílet, ať to Lara zvládne. To člověka pořádne nakopne k myšlence, že tahle hra nebude žádnou růžovou procházkou! Když jsem se pak po 16 dlouhých levelech v samém závěru hry vrátila na úplně to samé místo, trošku jsem nevěděla, mám-li být vzteklá, nebo dojatá. Ale byla jsem samozřejmě dojatá. Ono to tomu dodává patřičné kouzlo a příběh to moc hezky doplní. Celých 16 levelů jsem chtěla vědět, co je za těma dveřma! A nakonec mi to ukázali...

Moc se mi taky líbily levely v ITÁLII. Možná je to tím, že mám k této zemi vztah, protože jsem ji kdysi navštívila. I ty přeslavné Benátky, po kterých se Lara prohání na člunu, takže vlastně i na tomto místě jsme doslova byly spolu. Když jsem viděla poprvé člun, nenapadlo mě, že by do něj Lara mohla vlézt. Pak jsem zjistila, že se bez něj dál nedostanu. Byla to další věc, kterou jsem musela přičíst ke kladům, protože přece jenom není to každý díl TR, kde by se Lara mohla na něčem pěkném povozit. Sranda, rozjet tři gondoly najednou! Jo, na to mě užije... Přiznám se, že Itálii mám vážně v malíku, takže jsem ji bez problému zvládla snad během dvou dnů - i tu operu, teď už vážně nechápu, jak jsem se tam kdysi mohla zaseknout - ale co, bylo mi sedm! :)

Další dva levely na ropné plošině byly příjemnou změnou klimatu. Od vší té čínské a italské kultury rovnou do zámořské základny! V TR mi nikdy nevadily 'plechové' levely, tedy ty, kde se odehráváme na nějaké základně a ne v hrobkách (vzpomeňme si na Areu 51 v TR 3 nebo na Ruskou základnu v TR 5). Ty mě vždy docela bavily. Tady ale byly poněkud zákeřné. Hlavně ti chlapi s plamenomety ve mně i po těch letech budí respekt. Taky teda fakt miluju chvíle, kdy vás překvapí potapěči a schytáte to harpunou, no... Docela jsem uvítala, že byly ty levely jenom dva. Ale líbilo se mi to, líbil se mi tam důvtip a pěkné zpracování.

No, a jak šla hra dál, začala samozřejmě stoupat obtížnost. Vodní levely na ztroskotaném vraku lodi Maria Doria nebyly žádné peříčko. A přiznám se, že po tom ročním výpadku občas zásek byl. Ale nikdy ne na dlouho. Ano, mám na mysli ty okouzlující levely, jsou celé rezavé, zrzavé, plechové a plné nepřátel, zároveň ale místy protkané krásným prostředím zachovalých ubikací a kajut ve stylu 19. století... Ta část hry, kde má Lara na sobě přiléhavý, gumový SOLA outfit (dobrá reklama, hehe :)). Je tam taky plno žraloků, piraní a dalších potvor. Lara se tam dolů do vraku vydá, protože se od jednoho mnicha dozví, že se tam skrývá artefakt, který ji dovede do Barkhangského kláštera v Tibetu. Tam se prý nachází onen Talion, klíč k bráně z úplně prvního levelu, klíč k chrámu, kde je ukrytá Xianská dýka, kvůli které to vlastně celé vypuklo. Lara v této části hry skutečně není ani chvilku suchá, líbí se mi, že je tu nutné zapojovat dost hlavu, člověk musí dobře znát Lařiny schopnosti, aby věděl, kam skočit, kam Lara doskočí, kde je naopak dobré si pomoct nějakou bednou a podobně. Navíc jsou tyto levely obohaceny vskutku krásnou atmosférou, jako byste tam doopravdy byli. Není to ani nic strašidelného (teda až na pár žraloků v jezeře, kteří se tam objeví z ničeho nic a jsou třikrát tak velcí jako Lara). Taky mám ráda bojovou strategii pod vodou - Lařina harpuna versus potápěčova harpuna. Nevím proč, ale tyhle podvodní boje mě vždycky strašně bavily - pokud měla Lara dostatek kyslíku, samozřejmě.
Každopádně po získání Seraphu, kvůli němuž jdeme pod vodu, nás čeká TIBET...

Přiznám se vám k jedné věci - jestli mám z něčeho opravdu panickou hrůzu, před čím se mi ježí chlupy a naskakuje husí kůže, u čeho mám co dělat, abych nezačala hystericky ječet, to je peří všeho druhu a PTÁCI. Nevím co tvůrce hry vedlo k tomu vyrobit do Tibetu ptáky, kteří mají rozpětí křídel delší, než je výška samotné Lary. Nesnáším ten pocit, když někam zalezou, já nevím, kde jsou a najednou se mi jako cvičenci Davida Copperffielda objeví přímo za hlavou! To pak skáču i já ze židle, ne jen Lara. A když padají dolů, to je pohled, div že peří nelítá kolem... brr. Už mám zase husí kůži, jen si na to vzpomenu (není náhodou ve vedlejším pokoji nějaký dvoumetrový pták s metrovými péry? Raději se tam dívat nebudu... Skoro slyším to krákání!). No, takže to by bylo asi k tomu, proč mi Tibetské levely nejsou vždy po srsti. Levely z Tibetu jsou dokonalé - nádherná scenérie, skutečně skvěle to vypadá a Lara má také krásný kožíšek. Musí se tam přemýšlet, skákat a bránit se zároveň (ti velcí borci s uzinama, co se takřka neumí netrefit a kteří se dají zabít tak za půl hodiny mně vážně pili trochu krev, stejně jako sněžní muži). Taky jsou parádně strašidelné a atmosféru doplňuje hudba na každém kroku. Barkhangský klášter je zpracovaný lépe než na jedničku, o celkovém prostředí ani nemluvím, škoda slov... Přesto je to část hry, na kterou se těším vždy nejméně. Vážně tuhle část miluju, ale nejmíň ze všech. Krom těch ptáků ale vážně nemá chybu.

No a pak zpět do Číny... Už léta to mám tak, že jakmile dokončím Tibet, od následujících levelů mě neodtrhne nic a nikdo. I kdyby se mi ve dveřích objevil sám Al Capone se samopalem, bude mi to jedno. V těhle levelech je totiž tolik naprosto dokanlé atmosféry a propracovanosti, že to očím ani na chvilku nedovolí odtrhnout se od obrazovky. Nejraději mám level Temple of Xian (ptáci jsou tu taky, ale bez milosti na ně beru samopaly, aby neotravovali dlouho). Ten je totiž tak dokonalý co se týče prostředí, atmosféry a propracovanosti, že se mu snad žádný jiný nevyrovná. Následující level, celý zelený, je tak trošku mystický - kdo to kdy viděl za Velkou čínskou zdí létající ostrůvky vedoucí přímo do jámy dračí? Ostatně taky to má hodně věcí do sebe (ba možná i víc) a boje s těmi kamennými ochránci s meči a kopími, co vždycky zezelenají, než umřou, mě neuvěřitelně baví. O levelu Dragon's Lair vůbec nemluvím... to je dokonalost sama. Je sice krátký. Ale skutečně stojí zato. Finální boj s bossem je snad vážně to nejlepší na TR 2. Na to, jak zastarale dnes grafika vypadá, si myslím, že všechny postavy a prostředí jsou zvládnuty víc než dobře.

No a poslední level, kde se vracíme zase do SURREY? Škoda mluvit. Jste vyzbrojení brokovnicí, Xianskou dýkou a... županem. Na tento závěrečný level je skutečně naprosto báječné pokoukání. Jen je škoda, že je tak krátký, nejraději bych si s Larou pobíhala v županu a ve tmě po celém domě pořád. Jednou jsem to tak dokonce udělala, schválně jsem utekla poslednímu nepříteli, šla proběhnout výcvikovou dráhu a zaplavat si do bazénu... Nepřítel Laru ale našel a ona přeci jen není nesmrtelná, žejo...
Poslední level v Surrey je vážně třešnička na vůbec celém sladkém dortu TR 2.

Zkrátka - některé lásky jsou na celý život. Lara Croft mezi ty mé nepochybně patří už od samého začátku. Že to byl vůbec můj první díl, kde jsem se s Larou seznámila, že je naprosto dokonalý, že má perfektní příběh a že je pro mě každé další hraní tohoto dílu tak trošku novinkou a že mám ten Lary modrý župan tolik ráda, to všechno pro mě dělá z TR 2 ryze srdeční záležitost. A takové lásky jsou mnohdy až za hrob...
______________________________

Zpět k rozcestníku Tomb Raider 2